Velký, malý pes a vodítko
Velký, malý pes a vodítko
Pokaždé, když má moje Ája volno a je pěkné počasí, vydáváme se spolu na různé výlety. Tyhle naše výlety mám nejraději, protože na sebe s Ájou máme hodně moc času. Chodíme se toulat po horách, brouzdat se v řece, koupat se v přehradě a nebo jezdíme za různými kamarády, někdy mými a někdy Ájinými.
Nejraději se vidím s Donou. Je to moje úplně nejvíc největší kamarádka. Vlastně je moje vzdálená příbuzná, neboť je appenzellka. Znám se s ní od mala a divím se, že se mě také nezačala bát jako někteří jiní, když jsem ji tolik přerostl a ona zůstala malá.
Na výletech a nejen na nich se snažím Áju poslouchat, aby se na mě nemusela zlobit. Musím ale přiznat, že se někdy zapomenu a vyvedu nějakou nepředloženost.
Jako třeba zrovna na jaře. Jeli jsme si zacvičit a pobavit se na výcvikový víkend na Pecku. Vystoupili jsme z auta a já, když jsem uviděl tolik stejných kamarádů, jen na rozdíl ode mě chlupatějších, měl jsem obrovsky velkou radost. Úplně jsem zapomněl, že jsem na vodítku. Rozběhl jsem se za nimi a táhl jsem Áju za sebou. Áje po trávě uklouzly nohy a jela za mnou z kopečka po zadku. Dost se na mě zlobila. Musím ale říct, že i jí se nakonec na Pecce moc líbilo a řekla, že pojedeme příště znovu. Hurá.
Nebo tuhle. Vydali jsme se s Ájou k řece. Tentokrát se jen tak podívat. Myslím, že asi nebyl dobrý den na koupání. A jak jsme tam přišli, uviděl jsem na druhém břehu nějakého psího kamaráda. Co myslíte, že jsem zase provedl? No zapomněl jsem na to Ájino vodítko. Vyskočil jsem radostí a koukám, Ája se válí na zemi na břiše. Zase se na mě chvíli zlobila, ale já začal hned poslouchat a tak bylo za chvíli všechno v pořádku.
Příště už se nesmím zapomenout, protože mám úplně ze všeho nejraději, když mě Ája chválí a má ze mě velkou radost. No, já vím co si asi teď myslíte, ale opravdu se budu snažit. Fááákt.
Andrea Ivanová
a Velký švýcarský salašnický pes
